Víte, jak by se letošní díl jmenoval, kdyby autoři hry pouze číslovali? Need for Speed 25. Tak stará je tato legendární závodní série, která od roku 1994 stíhala vydávat nový díl prakticky každý rok, někdy i dvakrát za rok. Od roku 2015 si však autoři nechávají vždy aspoň dvouletou mezeru na výrobu nového dílu. Unbound byl navíc poměrně dlouho v utajení a oznámení přišlo méně než dva měsíce před vydáním.
Vzhledem k tomu, že sám mám nejradši éru mezi díly Underground (2003) a Carbon (2006), ve mě vyvolával nový díl docela dost nadějí. Unbound je opět dílem zaměřeným na pouliční závody, volný pohyb po městě, správu vlastní garáže a opravdu volnou ruku, co se tuningu auta týče, jak po vizuální, tak výkonnostní stránce. Navíc za ním stojí studio Criterion, kterému se (aspoň podle mě) docela povedl díl Most Wanted 2012. Jinak je samozřejmě známe díky další legendární závodní sérii Burnout, kde zase často nostalgicky vzpomínám na Paradise.
První věcí, na kterou se lidé ohledně Unboundu ptají, je jeho charakteristický vizuální styl, který napodobuje komiksy. Znát je to především v cutscénách, ve kterých vypadají postavičky hodně komiksově, samotná hra má obvyklý realistický vzhled, byť i do něj autoři přimíchali různé „čmárací“ efekty. Třeba když se ze skokánku pořádně proletíte, narostou na chvilku vašemu autu křídla, vykreslený kouř od kol při smyku září všemi barvami a obecně při zrychlování či srážkách po obrazovce poletují různé komiksové črty.
Je to něco, na čem se hráči moc neshodnou a za sebe říkám, že mi tyto efekty vůbec nevadí, co víc, vlastně se mi i líbí. Vytvářejí jasnou herní charakteristiku, podle které tento díl rozpoznáte od jiných. Plně však i chápu ty, kteří by raději závodili bez těchto nadbytečných příkras – a tu možnost i částečně mají. Stačí si v menu volby stylů automobilu (driving effects) nastavit „Cloaked“, který část komiksových efektů zabarví pouze do šedé a část z nich vypne úplně. Nedostanete sice úplně čisté vizuály, ale dá se jim aspoň přiblížit.
V Need for Speed Unbound si na úvod vybíráte jak vzhled jezdce (možností je docela dost), tak i vaše první auto. Příběh je poměrně jednoduchý a nesnaží se ze hry udělat další díl Rychle a zběsile, čehož si docela cením. Zkrátka jste ambiciózní závodník, který chce na scéně prorazit, něco se pokazí a začínáte znovu od nuly. Po docela dlouhém úvodu, kdy vám hra vysvětlí principy vydělávání si herních peněz, střídání dne a noci a honičky s policií, teprve začne opravdová příběhová kampaň.
Právě tady jsem si opět zavzpomínal na staré dobré Undergroundy. Máte k dispozici vlastní garáž, závoděním vyděláváte peníze, odemykáte si nová vozidla a součástky, ladíte vzhled vozidel a pomalu se připravujete na důležitý pouliční šampionát, který se každým dnem blíží. V tomto ohledu se Unbound celkem daří získat srdce každého kovaného „undergrounďáka“. Zároveň je tu však i celá řada aspektů hry, které vás zase trochu vrátí do reality, a mnohdy ne úplně v dobrém slova smyslu.
Třeba režimů závodění bohužel ve hře moc není. Máme tu jednak naprosté klasiky: okruhy, sprint z bodu A do B, časované úseky a nakonec také sbírání bodů smyky. Dále je tu také takeover, což je závodění kombinované se srážením předmětů a smyky, a nakonec také „kurýrní služba“ s doručováním vozidel na čas. A to je vše. Nedočkáte se tak například žádného off-road závodění nebo krátkých sprintů s ručním řazením (drag racing). Ne že by to bylo málo, ale celkem rychle se zkrátka dostaví pocit, že děláte to samé pořád dokola.
Nejnovější Need for Speed je každopádně arkáda jako vyšitá. Překvapilo mě sice, že se jízdní styly aut dají opravdu detailně vyladit podle preferencí (stabilita, smyky a podobně), nicméně faktem zůstává, že budete opět rozrážet svodidla, patníky, pouliční osvětlení či stromy, jako kdyby byly z papíru. Od spousty fatálních srážek s jinými auty pak odjedete buď rovnou, anebo se přehraje krátká animace, jak se vaše auto kutálí, aby vás hra vzápětí restartovala na původní místo.
To jde ovšem trochu proti překvapivě vysoké obtížnosti samotných závodů. Příznivci závodních arkád asi budou znát termín „rubberbanding“, který odkazuje k tomu, že se vaši protivníci chovají jako natahovací gumička. Čím jsou vzdálenější, tím víc zpomalují a čekají na to, až je doženete, aby mohli zase, jakmile jste na dohled, přidat. To je věc, kterou bychom od her jako Need for Speed tak nějak čekali. A právě ta tady vůbec není.
Mohl jsem sledovat, že nezávisle na zvolené obtížnosti (ty jsou tři) vás hra poměrně drsně trestá za každou chybku. Stačí jedno zaváhání v zatáčce, kdy proletíte svodidly a musíte si najít cestu zpět na trať či se zkrátka srazíte s jiným vozidlem, a v podstatě můžete dát prvnímu místu sbohem. Soupeři vám prostě ujedou bez šance je dohnat. Restartů závodu máte navíc i na nejlehčí obtížnost jen omezené množství (deset na easy, čtyři na medium, dva na hard), a pokud vám dojdou, tak další dostanete až následující herní den.
Teď samozřejmě netvrdím, že by hra měla mít nějaký „story mód“, ve kterém za vás sama odřídí každý závod na první místo, nicméně jsem opravdu nečekal, že i po pár hodinách hraní budu třetí pozici v závodě považovat za slušný úspěch. Jasně, řešením je zkrátka na svém herním stylu pracovat a naučit se pořádně závodit (prostě oblíbená fráze „git gud“), jenže mám i tak pocit, že by hra místy mohla být trochu milosrdnější, co se občasného chybování týče.
K všudypřítomnému závodění se samozřejmě sem tam přidá i policie, což je prvek, který funguje podobně jako v předchozím díle. Opět je tu pět úrovní hledanosti policií, přičemž se stupňuje jak počet vozidel, která vás pronásledují, tak i jejich vybavení. Běžným policejním vozidlům na první či druhé úrovni ujedete celkem snadno, ale výše už se zapojují třeba vrtulníky nebo hlídky vybavené sportovními vozidly a může se stát, že budete před strážníky prchat hodně dlouho. Pokud vás chytí, ztratíte veškeré vydělané peníze v daný den.
Policejní element se mi zdá trochu přehnaný, jelikož odměny za zmizení z radaru jsou minimální, jenže prchat budete muset prakticky po každém druhém závodě. Párkrát vás to asi bavit bude, ale nakonec se z policejní přítomnosti stane jen nekonečná otrava. Trochu mi navíc nedávalo smysl, že policie vjížděla i do závodů na uzavřených závodních okruzích, které ve hře také sem tam najdete.
Co naopak na hře rozhodně pochválím, je grafika. Unbound je totiž už konečně „next-gen“ hrou bez verzí pro PlayStation 4 a Xbox One. Jasně proto ukazuje, že bez nutnosti zabývat se optimalizací pro starší generaci si na té současné (testoval jsem hru na PlayStationu 5) užijete parádní kombinaci 4K rozlišení a 60FPS společně s úchvatnou grafikou. Virtuální vozidla jsou vymodelovaná do nejmenšího detailu, ulice města jsou poměrně živé a hra vypadá skvěle jak ve dne, tak v noci.
Unbound je zkrátka důkazem toho, že nás v následujících letech pravých „next-gen“ her čekají opravdové vizuální hody. Co se týče další novinky u PS5, kterou je pokročilá haptika ovladače DualSense, tam naopak moc výhod nevidím. Je fajn cítit v rukou různé typy vibrací v závislosti na tom, co se zrovna děje, ovšem třeba adaptivní spouště zde nepřinášejí žádný výjimečný pocit. Občas jsou tlačítka prostě trochu tužší (třeba při prudké akceleraci), ovšem je to spíš nadbytečná věc.
Need for Speed Unbound není vůbec špatná hra. Na poměry této legendární série jde o jeden z lepších dílů, byť z něj ani tak nemám pocit, že by představoval spasitele nebo věštil návrat další zlaté éry. Ovšem to, že je Unbound prostě jen dobrou závodní hrou, úplně stačí. Pokud vám už nějakou dobu chybí hra s pouličními závody, honičkami s policií a bohatými možnostmi tuningu aut, Unbound je dobrá volba.
Druhý pohled
Měl jsem v plánu udělat alternativní recenzi, ale nakonec jsem sotva smočil. Vím, že psát názor zhruba po hodině hraní je úplně irelevantní, ale… já to tam vidím. Navzdory naprosto odporné komiksové stylizaci mám zas po letech pocit, že hraji zase ty opravdové Need for Speed, nad kterými jsem si v patnácti letech učůrával blahem. Protože Porsche Unleashed není nejlepší díl série, ale omyl, skvělá hra, která ale měla vyjít pod jinou značkou.
NFS je o tom držet prst plynu (ne, volant a pedály fakt vyndávat ze skříně nemusíte) a projíždět zatáčky opřený o svodidla. S dvacetiletým odstupem musím naznat, že celá ta krutopřísná, korporacemi sponzorovaná „undergroundová“ stylizace je směšná, ale to k tomu holt patří.
Ten pocit, kdy se extrémní rychlostí řítíte po dálnici, ve zpětném zrcátku vám blikají policejní majáky a do uší hraje aktuálně trendy diskotéka (na jejíž interprety si za dva měsíce nikdo nevzpomene) je stejně intenzivní jako tehdy.
Jan Srp
|
Adblock test (Why?)
Need for Speed Unbound - RECENZE - iDNES.cz
Read More
