
Průzkum Steamu: GeForce GTX 1060 už není nejpopulárnější grafikou - Svět hardware
Read More

Víte, jak by se letošní díl jmenoval, kdyby autoři hry pouze číslovali? Need for Speed 25. Tak stará je tato legendární závodní série, která od roku 1994 stíhala vydávat nový díl prakticky každý rok, někdy i dvakrát za rok. Od roku 2015 si však autoři nechávají vždy aspoň dvouletou mezeru na výrobu nového dílu. Unbound byl navíc poměrně dlouho v utajení a oznámení přišlo méně než dva měsíce před vydáním.
Vzhledem k tomu, že sám mám nejradši éru mezi díly Underground (2003) a Carbon (2006), ve mě vyvolával nový díl docela dost nadějí. Unbound je opět dílem zaměřeným na pouliční závody, volný pohyb po městě, správu vlastní garáže a opravdu volnou ruku, co se tuningu auta týče, jak po vizuální, tak výkonnostní stránce. Navíc za ním stojí studio Criterion, kterému se (aspoň podle mě) docela povedl díl Most Wanted 2012. Jinak je samozřejmě známe díky další legendární závodní sérii Burnout, kde zase často nostalgicky vzpomínám na Paradise.
První věcí, na kterou se lidé ohledně Unboundu ptají, je jeho charakteristický vizuální styl, který napodobuje komiksy. Znát je to především v cutscénách, ve kterých vypadají postavičky hodně komiksově, samotná hra má obvyklý realistický vzhled, byť i do něj autoři přimíchali různé „čmárací“ efekty. Třeba když se ze skokánku pořádně proletíte, narostou na chvilku vašemu autu křídla, vykreslený kouř od kol při smyku září všemi barvami a obecně při zrychlování či srážkách po obrazovce poletují různé komiksové črty.
Je to něco, na čem se hráči moc neshodnou a za sebe říkám, že mi tyto efekty vůbec nevadí, co víc, vlastně se mi i líbí. Vytvářejí jasnou herní charakteristiku, podle které tento díl rozpoznáte od jiných. Plně však i chápu ty, kteří by raději závodili bez těchto nadbytečných příkras – a tu možnost i částečně mají. Stačí si v menu volby stylů automobilu (driving effects) nastavit „Cloaked“, který část komiksových efektů zabarví pouze do šedé a část z nich vypne úplně. Nedostanete sice úplně čisté vizuály, ale dá se jim aspoň přiblížit.
V Need for Speed Unbound si na úvod vybíráte jak vzhled jezdce (možností je docela dost), tak i vaše první auto. Příběh je poměrně jednoduchý a nesnaží se ze hry udělat další díl Rychle a zběsile, čehož si docela cením. Zkrátka jste ambiciózní závodník, který chce na scéně prorazit, něco se pokazí a začínáte znovu od nuly. Po docela dlouhém úvodu, kdy vám hra vysvětlí principy vydělávání si herních peněz, střídání dne a noci a honičky s policií, teprve začne opravdová příběhová kampaň.
Právě tady jsem si opět zavzpomínal na staré dobré Undergroundy. Máte k dispozici vlastní garáž, závoděním vyděláváte peníze, odemykáte si nová vozidla a součástky, ladíte vzhled vozidel a pomalu se připravujete na důležitý pouliční šampionát, který se každým dnem blíží. V tomto ohledu se Unbound celkem daří získat srdce každého kovaného „undergrounďáka“. Zároveň je tu však i celá řada aspektů hry, které vás zase trochu vrátí do reality, a mnohdy ne úplně v dobrém slova smyslu.
Třeba režimů závodění bohužel ve hře moc není. Máme tu jednak naprosté klasiky: okruhy, sprint z bodu A do B, časované úseky a nakonec také sbírání bodů smyky. Dále je tu také takeover, což je závodění kombinované se srážením předmětů a smyky, a nakonec také „kurýrní služba“ s doručováním vozidel na čas. A to je vše. Nedočkáte se tak například žádného off-road závodění nebo krátkých sprintů s ručním řazením (drag racing). Ne že by to bylo málo, ale celkem rychle se zkrátka dostaví pocit, že děláte to samé pořád dokola.
Nejnovější Need for Speed je každopádně arkáda jako vyšitá. Překvapilo mě sice, že se jízdní styly aut dají opravdu detailně vyladit podle preferencí (stabilita, smyky a podobně), nicméně faktem zůstává, že budete opět rozrážet svodidla, patníky, pouliční osvětlení či stromy, jako kdyby byly z papíru. Od spousty fatálních srážek s jinými auty pak odjedete buď rovnou, anebo se přehraje krátká animace, jak se vaše auto kutálí, aby vás hra vzápětí restartovala na původní místo.
To jde ovšem trochu proti překvapivě vysoké obtížnosti samotných závodů. Příznivci závodních arkád asi budou znát termín „rubberbanding“, který odkazuje k tomu, že se vaši protivníci chovají jako natahovací gumička. Čím jsou vzdálenější, tím víc zpomalují a čekají na to, až je doženete, aby mohli zase, jakmile jste na dohled, přidat. To je věc, kterou bychom od her jako Need for Speed tak nějak čekali. A právě ta tady vůbec není.
Mohl jsem sledovat, že nezávisle na zvolené obtížnosti (ty jsou tři) vás hra poměrně drsně trestá za každou chybku. Stačí jedno zaváhání v zatáčce, kdy proletíte svodidly a musíte si najít cestu zpět na trať či se zkrátka srazíte s jiným vozidlem, a v podstatě můžete dát prvnímu místu sbohem. Soupeři vám prostě ujedou bez šance je dohnat. Restartů závodu máte navíc i na nejlehčí obtížnost jen omezené množství (deset na easy, čtyři na medium, dva na hard), a pokud vám dojdou, tak další dostanete až následující herní den.
Teď samozřejmě netvrdím, že by hra měla mít nějaký „story mód“, ve kterém za vás sama odřídí každý závod na první místo, nicméně jsem opravdu nečekal, že i po pár hodinách hraní budu třetí pozici v závodě považovat za slušný úspěch. Jasně, řešením je zkrátka na svém herním stylu pracovat a naučit se pořádně závodit (prostě oblíbená fráze „git gud“), jenže mám i tak pocit, že by hra místy mohla být trochu milosrdnější, co se občasného chybování týče.
K všudypřítomnému závodění se samozřejmě sem tam přidá i policie, což je prvek, který funguje podobně jako v předchozím díle. Opět je tu pět úrovní hledanosti policií, přičemž se stupňuje jak počet vozidel, která vás pronásledují, tak i jejich vybavení. Běžným policejním vozidlům na první či druhé úrovni ujedete celkem snadno, ale výše už se zapojují třeba vrtulníky nebo hlídky vybavené sportovními vozidly a může se stát, že budete před strážníky prchat hodně dlouho. Pokud vás chytí, ztratíte veškeré vydělané peníze v daný den.
Policejní element se mi zdá trochu přehnaný, jelikož odměny za zmizení z radaru jsou minimální, jenže prchat budete muset prakticky po každém druhém závodě. Párkrát vás to asi bavit bude, ale nakonec se z policejní přítomnosti stane jen nekonečná otrava. Trochu mi navíc nedávalo smysl, že policie vjížděla i do závodů na uzavřených závodních okruzích, které ve hře také sem tam najdete.
Co naopak na hře rozhodně pochválím, je grafika. Unbound je totiž už konečně „next-gen“ hrou bez verzí pro PlayStation 4 a Xbox One. Jasně proto ukazuje, že bez nutnosti zabývat se optimalizací pro starší generaci si na té současné (testoval jsem hru na PlayStationu 5) užijete parádní kombinaci 4K rozlišení a 60FPS společně s úchvatnou grafikou. Virtuální vozidla jsou vymodelovaná do nejmenšího detailu, ulice města jsou poměrně živé a hra vypadá skvěle jak ve dne, tak v noci.
Unbound je zkrátka důkazem toho, že nás v následujících letech pravých „next-gen“ her čekají opravdové vizuální hody. Co se týče další novinky u PS5, kterou je pokročilá haptika ovladače DualSense, tam naopak moc výhod nevidím. Je fajn cítit v rukou různé typy vibrací v závislosti na tom, co se zrovna děje, ovšem třeba adaptivní spouště zde nepřinášejí žádný výjimečný pocit. Občas jsou tlačítka prostě trochu tužší (třeba při prudké akceleraci), ovšem je to spíš nadbytečná věc.
Need for Speed Unbound není vůbec špatná hra. Na poměry této legendární série jde o jeden z lepších dílů, byť z něj ani tak nemám pocit, že by představoval spasitele nebo věštil návrat další zlaté éry. Ovšem to, že je Unbound prostě jen dobrou závodní hrou, úplně stačí. Pokud vám už nějakou dobu chybí hra s pouličními závody, honičkami s policií a bohatými možnostmi tuningu aut, Unbound je dobrá volba.
Druhý pohledMěl jsem v plánu udělat alternativní recenzi, ale nakonec jsem sotva smočil. Vím, že psát názor zhruba po hodině hraní je úplně irelevantní, ale… já to tam vidím. Navzdory naprosto odporné komiksové stylizaci mám zas po letech pocit, že hraji zase ty opravdové Need for Speed, nad kterými jsem si v patnácti letech učůrával blahem. Protože Porsche Unleashed není nejlepší díl série, ale omyl, skvělá hra, která ale měla vyjít pod jinou značkou. NFS je o tom držet prst plynu (ne, volant a pedály fakt vyndávat ze skříně nemusíte) a projíždět zatáčky opřený o svodidla. S dvacetiletým odstupem musím naznat, že celá ta krutopřísná, korporacemi sponzorovaná „undergroundová“ stylizace je směšná, ale to k tomu holt patří. Ten pocit, kdy se extrémní rychlostí řítíte po dálnici, ve zpětném zrcátku vám blikají policejní majáky a do uší hraje aktuálně trendy diskotéka (na jejíž interprety si za dva měsíce nikdo nevzpomene) je stejně intenzivní jako tehdy. Jan Srp |
[unable to retrieve full-text content]

Ne že by Samsung v posledních letech zrovna překypoval designérskou kreativitou, v tomto směru je hodně konzervativní. Ovšem příští rok bude velká část jeho telefonů vypadat velmi podobně. Platí to především pro zadní část, kde výrobce vytvořil novou podobu modulu hlavního fotoaparátu.
Objektivy budou vystupovat jednotlivě přímo z těla telefonu. U části přístrojů budou tři pod sebou, v druhém sloupci pak bude jen blesk. Tak to alespoň dokládají úniky vzhledu modelů A34, A54, nejnověji A14 a už prodávaný nejlevnější Samsung A04s. Design se navíc příliš neliší od letošních modelů áčkové řady. Samsung je v tomto směru hodně konzervativní.
Zpředu drobný rozdíl je. Modely A14 a A34 mají výřez na přední fotoaparát, model A54 už má průstřel, stejně jako ho budou mít luxusní eskové modely. Telefony se od sebe budou lišit rozměry, budou mít různě velké displeje. V případě A14 to má být panel s úhlopříčkou 6,8 palce. Dražší modely mají mít podle úniků menší displeje. Model A34 má mít displej s úhlopříčkou 6,5 palce a model A54 pak panel ještě o desetinu palce menší.
Samsung A14 bude základním modelem značky pro evropské trhy, ale nikoliv nejlevnějším. Tím je už prodávaný model A04s, který na českém trhu aktuálně stojí 4 190 Kč. Pro chystanou novinku mluví podpora 5G, která by měla být standardem, úniky nezmiňují dvě verze telefonu. Podpora 5G je důležitá, operátoři už telefony bez 5G prodávat moc nechtějí. V Česku to sice neplatí, ale jinde v Evropě jsou operátoři významnými prodejci telefonů, takže jejich požadavkům musí výrobci vyhovět.
Podrobné parametry novinky zatím známé nejsou, únikář Evan Blass na webu Gadgetgang zmiňuje rozlišení hlavního fotoaparátu, které má být 50 Mpix. Vpředu pak bude 16Mpix kamerka. Procesor vybere Samsung z vlastní řady Exynos, ale konkrétní typ známý není. Baterie má mít kapacitu 5 000 mAh. Dobrou zprávou je, že telefon bude mít displej s rozlišením FHD+, levnější 04s má jen HD+ rozlišení.

Pravidelně narážíme na to, že i dnešní Windows jsou produktem, jehož základy byly položeny před několika desítkami let. To má výhody i nevýhody. Znakem rodiny je dlouhodobá kompatibilita. Roky vývoje Windows pochopitelně nezapřou. Narazíte v nich na prastaré dialogy a jiné části dávno nepoužívaného designu.
Dědictví poznáte občas také v chování Windows. Dokonce i Jedenáctky vás stále omezují v tom, jak můžete pojmenovávat složky nebo jiné soubory – složka je z pohledu systému jen zvláštní typ souboru.
Microsoft poskytuje seznam zakázaných názvů složek: CON, PRN, AUX, NUL, COM1, COM2, COM3, COM4, COM5, COM6, COM7, COM8, COM9, LPT1, LPT2, LPT3, LPT4, LPT5, LPT6, LPT7, LPT8 a LPT9.
Sami si můžete snadno ověřit, že vás Windows nenechají vytvořit si složku pojmenovanou např. CON. Nebo con, na velikosti písmen nezáleží.
Neprojde vám ani složka s názvem PRN. A tak dále.
Vyjmenované názvy jsou systémem rezervované. Dřívější verze Windows některé názvy používaly pro určitá zařízení, vlastně to tak dělal už DOS. Sériové porty třeba označoval jako COM1, COM2, COM3 atd.
Ty už sice na počítačích dlouho nenajdete, ale jde právě o zpětnou kompatibilitu, které se Windows vzdávají jen neochotně. Podobně je to s paralelními porty. V počítačích už tyhle porty nahradilo USB, ale Windows je pojmenovával jako LPT1, LPT2 atd. K portům LPT se typicky připojovaly tiskárny.
Názvy zařízení dnešní uživatele a uživatelky už typicky nezajímají, ale v hluboké minulosti se např. tisklo textovým příkazem: print C:\autoexec.bat > LPT1. Tenhle příkaz by poslal pokyn k vytisknutí obsahu souboru autoexec.bat prostřednictvím tiskárny připojené k portu LPT1.
Aby zabránily kolizím, Windows vám dodnes neumožní, aby se takhle jmenovala vámi vytvořená složka. Všechny výše vypsané zakázané názvy pro Windows představují určité zařízení a zejména by se na něj dodnes mohl odvolat nějaký skript.
Důvody přitom vysledujeme minimálně do roku 1974. V tomto roce šel do kin druhý díl Kmotra a Gary Kildall vyvinul operační systém CP/M pro osmibitové procesory od Intelu. Od o pár let staršího Unixu si vypůjčil myšlenku, že všechno je soubor. Díky tomu jste mohli třeba vytisknout soubor jednoduchým textovým příkazem nebo zkopírovat data ze sériového portu do textového souboru.
Tento zvláštní soubor zjednodušeně řešeno reprezentuje zařízení. Na prostých osmibitech s CP/M se nepočítalo s pevnými disky, programy a soubory se ukládaly na osmipalcové diskety, tudíž Kildall nepočítal ani se strukturou složek. Aby bylo nakládání se zařízeními univerzální, zvláštní soubory byly přítomné všude. (Na každé disketě.)
Měly přiřazené názvy a systém při použití názvu ignoroval případnou příponu. I to bylo podřízení univerzálnímu použití. Pokud jste chtěli textový soubor přímo vytisknout, fungovalo to bez ohledu na to, že program chtěl souboru přiřadit příponu. LST znamenalo tisk, takže se v tisk proměnilo i uložení do souboru LST.TXT.
V éře DOSu byly názvy souborů omezeny na osm znaků plus další tři znaky pro příponu, které odděluje tečka. Dnešní Windows taková omezení nemají, stále však tento starý formát „8.3“ podporují a pro soubory s delšímy názvy vytváří aliasy, tedy krátké názvy.
Dnes je délka cesty k souboru ve Windows nastavena na 260 znaků. Název souboru se do něj musí vejít. Od Windows 10 v1607 už se z tohoto limitu můžete vyvázat. Teoretickým limitem je pak 32 767 znaků.
Pak přišel DOS, který měl nabídnout podobný uživatelský zážitek, ale na platformě x86, kde CP/M neoperoval. Převzal myšlenku zvláštních souborů se zvláštním jménem, které jednoduše řečeno reprezentují určitá zařízení. Jenže velmi rychle na scénu nastoupily pevné disky. Najednou bylo potřeba data třídit do složek a DOS se tedy musel naučit pracovat se složkami, respektive podsložkami.
Jenže lidé byli od první verze DOSu zvyklí používat zvláštní soubory pro výše popsané účely jako pro rychlý tisk obsahu souboru krátkým příkazem, který byl univerzální. Microsoft se rozhodl udržet zpětnou kompatibilitu a docílil jí tím, že byly zvláštní soubory přítomné v každé složce a s každou příponou.
Tohle chování přirozeně zdědily Windows, které postupně vyrostly v podhoubí DOSu. Ve snaze zachovat kompatibilitu Microsoft nepolevil ani později, takže chování zdědila také linie Windows NT, která už na DOSu nestojí. Spadají do ní také aktuální Windows 10 a 11. Z důvodu kompatibility i tyhle verze systému pořád některé názvy složek blokují.
K určitému vývoji došlo nedávno, Microsoft po letech částečně ustoupil. Zatímco ve Windows 10 soubor s jedním z vyjmenovaných názvů vytvořit nesmíte, tedy ani např. AUX.TXT, ve Windows 11 už tohle neplatí. Firma pouze nedoporučuje, abyste takto pojmenované soubory vytvářeli, nicméně pokud chcete, AUX.TXT v Jedenáctkách vytvoříte. Zákaz se teď vztahuje pouze na složky.
Zdroje: Ars Technica | foone🏳️⚧️ / Twitter | How-To Geek | The Old New Thing | Windows App Development / Microsoft Learn
Čínská politika nulové tolerance vůči covidu na straně jedné, úmrtí bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina na straně druhé. A zatímco Apple už teď počítá ztráty na iPhonech, které se mu do konce roku nepodaří kvůli problémům v čínských továrnách vyrobit, ostatní čínské značky také narychlo mění plány. Premiéry telefonů, které byly v plánu na začátek prosince, odsouvají zatím na neurčito. Prodeje nových modelů na předvánočním trhu jsou tak v ohrožení.
Právě dnes měla být v Číně uvedena na trh řada Xiaomi 13 s grafickou nadstavbou MIUI 14. Jenže, kvůli úmrtí bývalého prezidenta Číny, který zesnul ve věku 96 let, se premiéra novinek neuskuteční. Huawei měl zase v plánu zítra formálně uvést na trh hodinky se zabudovanými sluchátky, i tato akce však byla na poslední chvíli zrušena.
Herní značka iQOO si na pátek schovávala novou řadu špičkových telefonů iQOO 11 a levnější alternativu, ani tato premiéra se však neodehraje podle plánu. Zatím posledním, kdo z připravovaných premiér odcouval, byl Mediatek, který představí svůj čipset Dimensity 8200 v náhradním termínu.
Čínské značky se k tomuto kroku odhodlaly z úcty k zesnulému prezidentovi, ovšem opožděné premiéry jim zřejmě udělají vrásky na čele. Už první prosincový den je pro předvánoční prodeje už sám o sobě šibeniční termín, a pokud dojde k delším odkladům, je možné, že se čínským značkám nepodaří uspokojit předvánoční poptávku. Na trh se chystají špičkové smartphony se Snapdragonem 8 Gen 2, a pokud se jejich dostupnost přesune až do příštího roku, mohlo by to s některými výrobci, kteří s vánočními prodeji počítají, dost „zamávat“.
Čínští výrobci přitom své plány na premiéry příliš často nemění. Z poslední doby si vybavíme jen cestu předsedkyně americké sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wan, která způsobila tak velké politické napětí, že došlo ke zrušení premiéry skládací Motoroly Razr. Její představení se nakonec odehrálo až o devět dní později.
Jenže tentokrát mobilní značky tolik prostoru nemají, i proto se předpokládá, že by představení čínských novinek mohlo pokračovat již začátkem příštího týdne. Do Evropy se však nové modely zcela jistě dostanou až po novém roce.
Abychom vám mohli nabídnout co nejlepší zážitek z našich stránek, používáme ty nejmodernější technologie. Bez JAVASCRIPTU tyto stránky nem...