PlayStation 5 je na trhu už skoro půl roku, jenže nebýt režimu zpětné kompatibility s minulou generací, nebylo by na něm co hrát. Už jen z tohoto důvodu se na Returnal upírá spousta pozornosti, což může hře paradoxně uškodit. Novinka zkušeného týmu Housemarque je totiž všechno, jen ne nablýskaným klenotem, který dokáže konzoli prodat širokému publiku.
Returnal je výzvou i pro ty nejzkušenější hráče.
Pokud totiž odhlédneme od moderního technického zpracování, jde o titul, který stojí na principech známých spíše z rozpixelovaných nezávislých hříček pro ty nejtvrdší tvrďáky. Když zde totiž váš avatar zemře, nebudete začínat od poslední uložené pozice, ale od úplného začátku.
Jestliže si ke hrám chodíte hlavně odpočinout, rovnou zapomeňte že nějaký Returnal existuje. V jádru jde jen o obyčejnou arénovou střílečku, ne úplně nepodobnou třeba poslednímu Doomovi (naše recenze), ovšem chvilková nepozornost vás zde bude stát klidně i několik hodin postupu.
Obtížnost Returnalu nespočívá v tom, že byste museli mít špičkové reflexy, jako třeba v soulslike hrách, jen málokdy zde narazíte na nepřítele, který by vám sám o sobě dokázal vystavit stopku. Samotný boj funguje na principu tzv. bullet hell, takže kromě přesného míření musíte být i neustále v pohybu. Občasná chyba se dá snadno napravit, ale jakmile jich uděláte víc za sebou, je váš osud zpečetěn.
Co se týče technologické stránky, je Returnal skutečný next-gen.
V Returnal se umírá, a to tak, že hodně. Všudypřítomná blízkost smrti je klíčový prvek příběhu i hratelnosti, po každém game overu se totiž svět vygeneruje úplně od začátku.
Nejde o vyloženě náhodné mapy, jako známe třeba z Diabla, ale o předpřipravené arény, které se nahodilým způsobem řadí za sebe a drobně modifikují. Tam, kde jste naposledy bojovali s minibossem, můžete příště potkat jen pár základních nepřátel. Anebo třeba dva minibosse.
Hra je rozdělena na několik zcela odlišných levelů, kterým se zde říká biomy. Kromě toho, že každý z nich nabízí zcela odlišnou grafickou prezentaci, se v nich výrazně mění i způsob hratelnosti. Některé například obsahují částečně otevřený svět, jindy zase budete pohybovat po malých plošinách, což vyžaduje zcela odlišný styl boje.
Každý průchod je zcela jiný, a to i kvůli rozdílnému vybavení, jež z nepřátel vypadává. V jednu chvíli můžete totiž mít jen jednu zbraň, a věřte, že se hraje zcela jinak s brokovnicí než třeba granátometem. Ještě důležitější je ale dodatečné vybavení pomocí mimozemských technologií a parazitů. Ty vám propůjčují nové schopnosti, zároveň ale obsahují i výrazné postihy.
Kromě nepřátel se budete muset vypořádat i s celou řadou pastí.
Jednou tak třeba bude z nepřátel vypadávat více „zlaťáků“, zpomalí se vám ale rychlost přebíjení, podruhé zase dostanete silnější údery nablízko výměnou za slabší brnění. Těchto „buffů“ je zde nespočet a dávají hře obrovskou variabilitu, protože jen jejich promyšlené kombinování vede k úspěchu. Nemůžete prostě sbírat vše, na co narazíte a pouštět se po hlavě do nebezpečí. Naopak, je potřeba si pečlivě vybírat, do kterých střetnutí se pouštět a jestli se případná odměna vůbec vyplatí.
Hra je vybalancovaná tak, aby vás neustále udržovala v napětí, každé další dveře budete otevírat se strachem z následujícího setkání. Na druhou stranu vás dokáže adekvátně odměňovat, ať už lepším vybavením nebo dalším střípkem zajímavého příběhu.
Ten sice ze začátku působí jak ze špatného šestákového rodokapsu, nakonec se ale ze ztroskotání na mimozemské planetě Atropos vyklube solidní sci-fi horor. Pokud se vám líbila atmosféra filmu Covenant, bude se vám s největší pravděpodobností líbit i Returnal.
Při každém novém startu hry se mapa náhodně vygeneruje z předpřipravených arén.
V případě smrti se sice vrátíte do úvodní lokace a přijdete o veškeré nasbírané vybavení, nezačínáte ale úplně od nuly. Zůstanou vám totiž naučené schopnosti, díky nimž můžete dělat během průchodu výrazné zkratky.
Returnal ze začátku působí brutálně obtížně, ve skutečnosti to ale není tak strašné. V případě, že se vám dlouhodobě nedaří, přijde nenápadná pomoc. Když jsem například vinou netrpělivosti a zbrklosti párkrát lacině zemřel, nadělila mi hra příště v první místnosti extrémně silnou zbraň, ve druhé pak teleport rovnou do pokročilé fáze nepřátelské pevnosti. Nijak extra obtížné nejsou ani souboje s hlavními bossy. Ti sice vypadají působivě a mají několik životních fází, většinu jsem ale porazil hned na první pokus.
Kromě spousty střílení nabízí Returnal i zajímavý příběh.
Na závěr jsem si nechal technologickou prezentaci, která je jednoduše skvostná. Poprvé jsem u ní zažil pocit skutečného next-genu, když lítá zcela bez škobrtnutí ve 4K rozlišení, 60 snímcích za sekundu, a to zcela bez nahrávacích obrazovek. Grafice skvěle sekunduje precizně namixovaný zvuk, zásadním kamenem zážitku je ovšem ovladač DualSense. Přiznám se, že mě tolik vychvalované haptické ovládání doteď nechávalo zcela chladným a jeho předváděčkou v AstroBotovi jsem se doslova prozíval, Returnal však ukazuje, že šikovní vývojáři s haptikou dokážou udělat divy. V případě, kdy potřebujete použít speciální schopnosti zbraní, totiž musíte překonat fyzický odpor levého triggeru, což pocitu ze střelby dodává zcela nový rozměr.
Bohužel ani všechny popsané výhody podle mě nedokážou obhájit cenu plné hry. Navzdory vysokým produkčním hodnotám působí Returnal více jako nezávislá hra než oslnivá AAA pecka, jakou teď všichni šťastní majitelé PS5 vyhlížejí. Ve svých nejlepších momentech dokáže napumpovat do žil pořádnou dávku adrenalinu, už dlouho se mi nestalo aby se mi u hraní klepaly ruce a hlasitě jsem nadával. Jenže časem se u mě dostavil pocit, že vlastně dělám pořád to samé dokola, a když mi hra hned v počátku nadělila nevyhovující konstelaci vybavení, ztrácel jsem motivaci do dalšího hraní.
Returnal je skvělou zábavou, jeho stále stejné ukrutné tempo je ovšem časem únavné, a tak u něj nelze vydržet dlouho v kuse.
RECENZE: Brutálně obtížný Returnal budete střídavě milovat i nenávidět - iDNES.cz - iDNES.cz
Read More
No comments:
Post a Comment