Pokud jste TLOU ještě vůbec nikdy nehráli a hledáte „tradiční“ recenzi této hry, dovolím si vás výjimečně odkázat na moji „dobovou“ recenzi z roku 2013, kterou jsem zakončil následujícím verdiktem:
„Snad každý aspekt této hry je dotažen k precizní dokonalosti, ať už jde o herní mechaniky, technické zpracování, umělecký záměr nebo výtvarné hodnoty. Pokud milujete silné příběhy, máte rádi propracované soubojové systémy a dokážete si vychutnat pečlivě dávkovaný postup rozlehlým herním světem, zažijete při hraní tohoto kousku nefalšovanou herní nirvánu.“
V roce 2013 byla tato hra naprostým zjevením, které dramaticky posunulo laťku výpravy i vypravěčství ve videohrách. Nyní, téměř o dekádu později, ale hrozí, že kdysi geniální dílo již nebude působit tak vyspěle, jelikož videohry samozřejmě za tu dobu prošly citelným vývojem. Funguje hratelnost z roku 2013 ještě dnes stejně dobře? Jak citelná jsou vylepšení, kvůli kterým se nové vydání hry prezentuje jako remake? A stojí za tu plnou cenu? Na to se pokusím společně s kolegyní Pavlínou odpověďet v následujících odstavcích.
- Platforma: PS5 (recenzováno), PC (datum neoznámeno)
- Datum vydání: 2. 9. 2022
- Výrobce: Naughty Dog (USA)
- Žánr: Akční adventura
- Česká lokalizace: titulky
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 68 GB
- Herní doba: 20+ hodin
- Cena: 2119 Kč (PS Store)
Na vlastní oči
Nemá cenu předstírat, že pro většinu hráčů je nejvýraznější novinkou tohoto remaku drasticky vylepšené vizuální a technické zpracování. Když píšu drasticky, nemyslím to v kontextu rozdílu oproti původní hře z roku 2013 (ta dodnes vypadá také velmi dobře, obzvláště v remasterované verzi z roku 2014). Myslím to v kontextu se všemi ostatními videohrami v roce 2022. Naughty Dog zcela bez diskuze patří k těm nejschopnějším herním vývojářům na světě a dokonce i konkurenční Microsoft ve své interní analýze přiznal, že jejich hry jsou doslova o generaci napřed vůči všem ostatním v oboru – ať už se jedná o grafiku, animace, technologie nebo umělecký záměr a jeho odvážnou, vyspělou realizaci. Při hraní remaku si tohle všechno znovu velmi silně uvědomíte, víceméně každou minutu z těch dvaceti hodin průchodu hrou.
Nejspíš mi nebudete věřit, ale když kódy na recenzi dorazily do redakce, musel jsem se do rozehrání tak trochu přemáhat. V hlavě mi zněl skeptický hlas, že mě čeká poněkud zbytečný a nudný průchod hrou, kterou už jsem v minulosti dohrál desetkrát a znám ji nazpaměť. Tyhle pocity se ale během pár minut po spuštění remaku vypařily jako pára nad hrncem. Jednak se pořád jedná o jednu z nejzábavnějších her svého druhu, ale hlavně je prakticky nemožné nepodlehnout té vervě, s jakou mágové z Naughty Dogu do vás ládují vizuální hostinu, která je opravdu o několik let před všemi ostatními. Řada scenérií balancuje na hraně mezi fotorealismem a „něčím ještě vyspělejším“, zkrátka jako kdyby někdo vzal realitu (případně fotografii) a ještě ji vystylizoval, podobně jako to pomocí nasvícení a pokročilých post-procesových technik dělají ty nejdražší filmy.
Tyhle pocity se po spuštění remaku vypařily jako pára nad hrncem.
Je těžké o těchto věcech psát, protože nejde jen o technický stav hry (ten určitě důkladně rozeberou tradiční experti, například z Digital Foundry). Jde také o estetiku a ta zde hraje svoji vlastní ligu, které se dokáže přiblížit jen hrstka herních či filmových projektů na světě. Můžete si myslet, že vás screenshoty nebo videa připravily, ale jako obvykle, sedět před velkou 4K obrazovkou a procházet se tímto světem „na vlastní kůži“ daleko překonává to, co jste mohli doposud vidět pouze zprostředkovaně. Když už je řeč o tom rozlišení, hrát můžete ve 4K cílícím na 40 snímků za vteřinu nebo dát přednost režimu 60 snímků (s možností povolit „uncapped plynulost“, kde hra dosáhne ještě výš) v rozlišení 1440p nebo dynamickém 4K. Stejně tak máte možnost ponechat nebo zcela vypnout efekt „filmového zrna“, který hře pomáhá vypadat ještě o něco reálněji a filmověji v pohybu, ale na screenshotech jí zas tak nesluší.
Mistrně vystavěná jízda
Jedna z věcí, kterou jsem před hraním „tak trochu zapomněl“ nebo spíš podcenil, je mistrovská dramaturgie a tempo, s jakým je hra vystavěna. Má to vliv jak na vyprávění příběhu a vtáhnutí do děje, tak na střídání klidnějších zážitkových pasáží hry s perfektním gradováním napětí a stavění hráče před výzvy, které může často řešit jak plížením, tak násilím. Jednotlivé střety s lidskými i nelidskými protivníky jsou obzvláště na vyšší obtížnost nervy drásajícím zážitkem, který samozřejmě podporuje herní kontext (nedostatek munice, vaše vysoká zranitelnost) ale i velmi vyspělé zpracování. Hráči mají myslím občas tendence zapomínat, jak děsivý horor TLOU místy je, obzvláště pokud se na nějakou tu vysokou obtížnost ve tmě krčíte v místnosti s živým Clickerem a máte v pistoli poslední dva náboje.
Nejlepší na tom všem nicméně je, jak plynule a přirozeně na sebe všechny tyhle části hry i kapitoly vyprávění navazují: je to jako sednout si ke strhujícími výpravnému filmu nebo nasednout na nezastavitelnou horskou dráhu. Postavy zvládají expozici děje i budování vztahů přímo během hraní, dialogy jsou tak akorát vypočítané, aby vyšly než dojdete k dalším dveřím, ale přitom znějí naprosto přirozeně a víceméně nikdy nezačnou nudit nebo otravovat. Snad největším důkazem parádní dramaturgie hry je to, že vás dokonale strhne nejen napoprvé, když ještě netušíte co se stane dál, ale klidně i při opakovaném hraní. Jednotlivé situace na sebe navazují tak plynule, že kromě pár cílených výjimek mezi hlavními příběhovými kapitolami (prezentovanými jako roční období) je skoro nemožné najít přirozený bod, kde byste mohli od hry odejít (naštěstí se automaticky ukládá skoro každou minutu).
Mistrovská dramaturgie a tempo, s jakým je hra vystavěna.
Existuje více herních tvůrců, kteří se o maximální důraz na vypravěčské tempo snažili – namátkou lze jmenovat třeba hry jako Half-Life, Dead Space nebo Inside. Víceméně nikdo ale doposud nebyl vyzbrojen takovou výpravou a klasickým filmařským formátem, jako studio Naughty Dog, s jejich plynulými přechody mezi hrou a filmovými sekvencemi (mimochodem, remake doslova používá stejné hyperrealistické modely postav pro filmové scény, jako pro herní pasáže). Fungovalo to nejen u TLOU, ale samozřejmě také u Uncharted série. A zároveň je patrné, že se v tomto umění „vystavět dokonale navazující a gradovanou jízdu“ neustále zlepšují. V případě remaku jim kromě jiného pomohla i SSD technologie, eliminující nahrávací časy na téměř neviditelné minimum po úvodním spuštění hry. Pokud se chystáte hrát TLOU úplně poprvé, každopádně si vyhraďte volnou noc/víkend.
Stárnoucí klasika
Bohužel ale existují části této hry, na kterých se zub času podepsal nedobrým způsobem a osobně docela kroutím hlavou nad rozhodnutím tvůrců tyto věci ve hře zachovat. Dost možná to souvisí se skutečností, že remake původně několik let vyvíjelo jiné studio, než jej pod svá křídla vzali přímo Naughty Dog. To by vysvětlovalo, proč se remake drží originálu tak doslovně i v místech, kde mu to vyloženě neprospívá (což je chyba, které se například excelentní remake Resident Evil 2 úspěšně vyhnul). Jednoznačně nejvýraznějším příkladem těchto zastaralých mechanik jsou pro mne až legračně primitivní a legračně se opakující „puzzly“ s nošením žebříků nebo taháním beden. V moderních hrách (včetně druhého dílu The Last of Us) se již tvůrci umějí s podobnými situacemi vypořádat pestřejším odlišením, přirozenějším zapracováním nebo se zkrátka těmto klišé úplně vyhnout. Zároveň mi citelně chybělo plazení a „boj z lehu“, na které jsem si zvykl při opakovaném hraní druhého dílu.
Kontroverzní nejspíš bude také umělá inteligence, obzvláště v případě vašich parťáků. Z rozhovorů a ukázek, zveřejněných během posledních týdnů, víme o mnohačetném vylepšení chování nepřátel i spojenců, nicméně i tak se vám jednou za čas může stát, že do vás spojenec žduchne v nesprávnou chvíli během vypjaté snahy proplížit se kolem nepřátel. Přesto si ale myslím, že většina střetů funguje dobře a působí mnohem napínavěji právě proto, že sebou máte spojence a že se jejich chování či hlas mění velmi dynamicky podle toho, zda se plížíte nebo bojujete, případně umí spojenci i nepřátelé hláškami skvěle a přirozeně reagovat na aktuální situaci. Když vše funguje jak má, patří souboje v této hře k tomu nejnapínavějšímu a nejrealističtějšímu v mainstreamových videohrách.
Není pro každého
Nejen z výše napsaného je naprosto patrné, že tohle není hra úplně pro každého a ne každý si z ní odnese to samé. Jestliže jste TLOU již hráli a nijak zvlášť vás nechytla, remake vám kromě citelně vylepšené výpravy nemá moc co nabídnout. To samé nejspíš platí pro hráče, kteří třeba hrají na zastaralé televizi (HDR v této hře plné kontrastů mezi denním světlem a temnými sklepeními dělá zásadní rozdíl) a grafika jako taková pro ně není příliš důležitá. Tito hráči mají možnost si dnes koupit remaster původní hry za čtvrtinu ceny remaku. Stejně tak lze pochopit hráče, kteří sice měli původní hru rádi, ale remake jim přijde příliš drahý – cenovka hry je skutečně nastavena dle jejího technického zpracování a zcela bez sentimentu: žádné zvýhodnění či možnost upgrade za lepší cenu pro vlastníky původní hry.
Pokud jste velcí fanoušci této série, nejspíš si nenecháte příležitost zažít první díl v dramaticky výpravnějším provedení ujít. Pravděpodobně také oceníte drobné nuance, jako je nahrazení generického pozadí v Joelově telefonu fotkou s jeho dcerou nebo třeba „správný“ obličej doktora ve finále hry. Radost mi udělala také třeba sekce bonusů v hlavním menu, kde najdete kromě jiného excelentní video dokument „Grounded“ o tvorbě původní hry nebo také velmi kvalitní podcasty s tvůrci, které vznikaly během přípravy na vydání druhého dílu. Z hlediska herního zážitku stojí rozhodně za zmínku i místy skvěle využitá haptika v DualSense ovladači. Dovolím si také prohlásit, že není příliš velká škoda absence multiplayeru z původní hry: ačkoliv jsem v něm tenkrát pár hodin strávil, nijak zvlášť mne nechytnul a přišlo mi, že jde o klasickou „přilepenou“ věc pro účely znovuhratelnosti hry, čímž byli už tehdy herní vydavatelé posedlí ve snaze bojovat proti bazarům a půjčovnám. Podobný multiplayer tenkrát dostal i Uncharted.
Dovolím si prohlásit, že není škoda absence multiplayeru z původní hry.
Jak bylo vidět kromě jiného z naší nedávné ankety tady na Zingu, nebudu zřejmě sám, kdo se na remake upřímně těšil navzdory jeho dopředu známým slabinám. Přesto mohu s klidem prohlásit, že jsem nečekal jak silně na mne ta drasticky vylepšená výprava zapůsobí – jak řekl kolega: „Přál bych si, aby mi někdo vymazal paměť a mohl jsem tuhle hru v téhle kvalitě zažít poprvé“. The Last of Us patří stále mezi nejlepší hry a není náhoda, že ji dokázal překonat až druhý díl od těch samých tvůrců. Pro PC hráče nebo ty, kdo tuto sérii objeví teprve příští rok díky HBO seriálu, bude tato verze jedničky naprosto jasnou volbou.
Pavlína Nouzová: druhý názor
Snad žádná jiná hra letos nerozděluje publikum tolik jako remake The Last of Us. A snad u žádné jiné hry není tak moc důležité, kdo si o ní zrovna čte nebo zvažuje její koupi. Pokud už máte tenhle opus za sebou a nepatříte mezi nějak velké fanoušky, myslím, že můžu s čistým svědomím říct, že Part 1 pro vás není. Pokud vás ale příběh Joela a Ellie už v minulosti nadchl, nevlastníte Playstation (a čekáte na verzi pro počítač) nebo jste se z nějakého důvodu hře zatím vyhýbali, zbystřete.
Snad žádná jiná hra letos nerozděluje publikum jako tahle.
The Last of Us vypadá v novém kabátu vzhledem ke svému původnímu věku skvěle. Barvy jsou měkčí, přirozenější a ne tak výrazné jako dřív. Velmi to pomáhá například atmosféře šedého, depresivního Bostonu. A v přírodě zase máte pocit, že tráva je skutečně “trávově” zelená. K tomu si přidejte realistické stíny a zdroje světla, které teď taky získaly mnohem přirozenější podobu. Nebo cedule a detaily, které se najednou objevily na dřív prázdných zdech.
Samostatnou kapitolou jsou pak tváře jednotlivých hrdinů, kterým přibyly vrásky, ale i emoce. Dobrým příkladem je hned na začátku Tess, která už není tak “vyhlazená” jako v případě remasteru, ale působí dojmem zkušené a protřelé ženy. Stejně tak Ellie díky úpravám vypadá odlišně. Svou vizáží je jakoby starší, podobnější Ellie z druhého dílu, ale taky uvěřitelnější. Na druhou stranu mi chybí ta zábavná kombinace roztomilého, až dětského obličeje a jejích ostrých poznámek.
Dobrý remake ale nedělá jen jeho vzhled. Můžete se proto těšit i na upravené menu, trochu rychlejší načítání (byť remaster se na Playstationu 5 načítal taky solidně rychle), novou nejnižší obtížnost, rozšířené trofeje či pečlivě rozpracované možnosti pro hráče se zdravotním omezením. A taky velice nápadité nakládání s vibracemi ovladače. Samozřejmě to není žádný další Astro’s Playroom, protože to ani není cíl The Last of Us. Ale kolem projíždějící auto nebo třeba plavání stokami ve vás vyvolají pocit, jako byste byli na místě. Bonusem je pak fakt, že vibrace není nastavená jen na zapnuto/vypnuto. Dokáže gradovat nebo se naopak jemně vytrácet.
Nutno ale dodat, že nepřátelé se chovají podobně jako dřív, i když jsem zaznamenala, že občas chodí jinými trasami. Hlavní hrdinové se ovládají stejně. Jejich parťáci se pořád v pár momentech zachovají bláznivě a vlezou vám nebo clickerům do cesty. A ačkoliv by možná hodně lidí nesouhlasilo, remaster z roku 2014 mi připadá pořád hratelný, a co je pro spoustu lidí v současné době důležité, je podstatně levnější. Výhodou The Last of Us je, že obsahuje výborný příběh a dialogy a leckterý hráč se v něm může tak snadno utopit, až mu po půl hodině přestane zastaralejší vzhled vadit. Nicméně když si jednoduše porovnáte fotky ze stejného místa z roků 2014 a 2022, rozdíl je jasně vidět. Rozmyslete si, zda právě tohle hledáte.
Recenze
The Last of Us Part I
Líbí se nám
- Legendární hra: příběh, souboje, zážitek
- Drasticky vylepšená grafika a animace
- Využití haptiky v DualSense ovladači
- Nové funkce pro hendikepované
- Obsažen přídavek Left Behind
- Sekce "extra" bonusů v menu
- Česká lokalizace
Vadí nám
- Místy zastaralé herní mechaniky
- Relativně vysoká cenovka
Recenze The Last of Us Part I - Zing - hry, recenze her, preview, videa a novinky
Read More
