Intel se až do generace Alder Lake potýkal s problémem, že jeho procesorová jádra byla větší a energeticky náročnější než konkurenční. Nemohl jich tedy do procesoru o ploše srovnatelné s konkurencí (a tedy podobnými výrobními náklady) dostat tolik, přičemž spotřeba byla rovněž vyšší. Vyšel proto z prosté skutečnosti: Máme procesor s určitým počtem jader a určitým TDP. Pokud je aktivní jedno jádro, je prakticky neomezeno ze strany spotřeby a může běžet na libovolně vysoké frekvenci, kterou stabilně zvládá. To obvykle platí ještě při dvou aktivních jádrech. Dříve či později se však se zvyšováním počtu aktivních jader narazí na energetický limit a je nutné takty jader snižovat, aby se do něj vešla. S každým dalším aktivním jádrem pak procesor běží na nižším taktu. V určitém okamžiku tak ztrácejí význam tranzistory a křemík, které jádru zajišťují podporu vysokých taktovacích frekvencí. Intel se tedy s generací Alder Lake (Core 12000) rozhodl určitý počet velkých jader doplnit jádry malými, která podporu vysokých taktů nemají, což šetří tranzistory a tedy i plochu (malá jádra Intelu toho oproti velkým nemají podstatně více, ale to už jde mimo téma článku).
S generací Meteor Lake, kdy Intel rozložil křemík procesoru na dlaždice, přichází další změna. Malá i velká jádra jsou umístěna na dlaždici vyráběné pokročilým (Intel 4) procesem, ale centrální dlaždice zastávající úlohu čipsetu (dříve northbridge) nese ještě dvě malá jádra navíc, která mají sloužit k tomu, aby bylo možno v klidu celou dlaždici s procesorovými jádry odpojit a ušetřit tím nějakou energii.
Otázka je, zda se tato jádra budou podílet na celkovém (vícejádrovém) výkonu. Z různých zdrojů přicházejí neurčité a více-méně rozporuplné informace. Proč: K situaci totiž lze přistupovat dvěma způsoby. Intel má dvě možnosti: Buďto může tato dvě jádra využívat jako prostě další dvě jádra, tedy jako patnácté a šestnácté (ke čtrnácti v procesorové dlaždici), nebo mohou fungovat jako určitý zrcadlový obraz dvou malých jader z procesorové dlaždice, tedy tak, že buďto je aktivní procesorová dlaždice, nebo dvě jádra v centrální dlaždici. Nikoli dohromady.
Jako pravděpodobnější se jeví první možnost, neboť ve Windows se procesor detekuje jako 16jádrový / 22vláknový a ve správci úloh je 22 chlívečků se zátěží. Což ukazuje, že všechna jádra (včetně dvojic v centrální dlaždici) mohou aktivní zároveň a fungovat paralelně.
To samo o sobě ukazuje, že v možnosti fungovat paralelně vidí Intel z výkonnostního hlediska smysl. Samo o sobě je to zajímavé, neboť malá jádra v centrální dlaždici podle všeho musejí běžet na nižším taktu než malý jádra v procesorové dlaždici. Musí totiž nižšími takty kompenzovat horší proces (patrně TSMC 6nm oproti Intel 4) - při stejných taktech by totiž měla kvůli horšímu procesu vyšší spotřebu než malá jádra v procesorové dlaždici a celý koncept by ztrácel význam.
Jaký dopad na celý výkon tedy tato dvě nízko taktovaná jádra mohou mít? Když vyjdeme ze zjednodušujícího předpokladu, že dvě malá jádra mají na celkový výkon podobný dopad jako jedno velké, jinými slovy, že všechna vlákna jsou si výkonnostně rovna, pak dvě malá jádra navíc znamenají 10% navýšení (20 vláken v procesorové dlaždici, 2 vlákna navíc díky jádrům v centrální dlaždici). Pokud poběží na nižším taktu, pak by mohlo jít o nepatrně méně než 10 % výkonu navíc. Což rozhodně není zanedbatelný výkonnostní bonus. Otázkou samozřejmě zůstávají latence mezi jádry v jednotlivých dlaždicích, které přibývají nad rámec latencí mezi velkými a malými jádry.
Mohou mít dvě malá jádra v centrální dlaždici Meteor Lake dopad na výkon? - Deep in IT
Read More
No comments:
Post a Comment